01-3 Poutnici

Whilst facing the final days of 1990 we attempt to search for the fragments of Czech culture of the past and forgotten years, being fully aware that this cannot be done only by sentimental recollection of the past. Moreover, it is necessary to fulfil the debts towards the artists as well as the spectators, many of which did not have the chance of being acquainted with the work of some artists, whilst for others these achievements are still of living memory and recent. As a decisive criteria for these returns we see quality - authenticity, artistic sovereignty, the depth and power of testimony.

With this exhibition The Pilgrims of Markéta Luskačová return to Prague after 20 years. Whilst not having a deeper acquaintance with her further work which has originated abroad since 1975 and which secured her the position of one of the foremost English photographers, we can only regret that at present we have no opportunity to exhibit the later series. If our aim is to reconnect the lost thread as well as to slowly reassemble the picture of the most suggestive achievements of post-war Czech art then the photo graphs The Gypsies of Josef Koudelka and The Pilgrims of Markéta Luskačová stand out as two pure testimonies about man and it therefore becomes our duty to return these to the Czech public. In the series The Pilgrims we are strongly aware that it is the work of a young artist. It radiates maximum involvement, intensity of experience, harmony with theme as well as unexliausted perception. Markéta Luskačová was determined to enter through her camera into an immediate relationship with the untangible and' the mysterious hidden within the selfcontained being of Slovak highlanders by capturing their supreme moments of transcendental experience. At the same time she also managed to record the testimony about the world of ancient folk religious rituals, which enrich the ever constant rhythm of every-day village life with deeper meaning. The material is thus connected with the ecstatic in a firm and apparent bond. Her perception, whilst being expressive, raw and visionary, is also artistic. In comparison with the series of The Gypsies of Koudelka the difference of her aims becomes apparent when seen against the raw monumentality of his vision, which appears as if it wants to position itself within the peaks of some unearthly world, the world of Markéta Luskačová's Pilgrims is firmly located in earthly humanity. The connecting thread of both series, apart from the realities of life in Slovak villages, is the phenomenon of pride. Both the Gypsies and the highlanders are solid people, living their own lives and the photographs stress the ethos and heroic nature of their existence.

In the second half of the sixties the surrounding civilization still did not succeed in destroying either their personalities or the surrounding natural world with which they lived in harmony. At present the civilization has most probably already caught up with these outlying places and the past twenty years have left their mark. The series The Pilgrims has already therefore become a historical document in a situation when even the Slovak countryside has lost a part of its authenticity. The attractivness of this series does not however lie in its documentary quality as it is first and foremost a testimony about human humility when encountering mystery as well as an expression of the human need for transcedence. In this it successfully overcomes its temporality and encourages even today spectators towards deeper reflection of their own lives.

Marie Judlová 

December 1990

Stojíme v závěru roku 1990 a pokoušíme se shledat trosky české kultury uplynulých a zapomenutých let. Uvědomujeme si ovšem, že nemůžeme zůstat jen u sentimentálního přivolávání minulého. Na druhé straně však je třeba napravit některé hlavní dluhy vůči umělcům, ale i vůči divákům, z nichž mnozí se s určitými autory a díly vlastně nikdy nesetkali, zatímco pro jiné jsou tato díla stále živá a nedávná. Za rozhodující kritérium pro tyto návraty považujeme přitom kvalitu - uměleckou autenticitu, výtvarnou svrchovanost, hloubku a sílu výpovědi.

Po dvaceti letech se do Prahy touto výstavou vracejí Poutníci Markéty Luskačové. Neznáme sice hlouběji další autorčinu tvorbu, která od roku 1975 vznikala za hranicemi, a litujeme, že nemůžeme bezprostředně vystavit i její pozdější cykly, které ji zařadily mezi přední anglické fotografy. Pokud však chceme navázat ztracenou nit a sestavujeme zvolna obraz o nejsugestivnějších výkonech poválečného českého umění, stojí zde v oboru fotografie Cikáni Josefa Koudelky a Luskačové. Poutníci jako dvě výsostné výpovědi o člověku, a je naší povinností vrátit je českému publiku.

Na cyklu Poutníků si silně uvědomujeme, že je to práce mladé autorky. Vyzařuje z něho maximální nasazení, intenzita prožitku, soulad s tématem, nevyčerpané vidění. Markéta Luskačová se odhodlala vstoupit s fotoaparátem do bezprostředního vztahu s neuchopitelným, tajemnýma v sobě pevně usazeným bytím slovenských horalů, a zachycovala je ve vrcholných okamžicích zážitku transcendentna. Zároveň zaznamenala svědectví o světě starých lidových náboženských rituálů, obdařujicích neměnný rytmus každodennosti venkovského života hlubším smyslem. Věcné se v nich spojuje s extatickým v pevné, samozřejmé vazbě. Její vidění je expresivní, drsné, vizionářské, ale přitom výtvarné. Ve srovnání s Koudelkovými Cikány však přesto vynikne odlišný autorčin záměr - proti syrovému monumentalizujícímu vidění Koudelkovu, které jako by vstupovalo ve vrcholných polohách do jakéhosi nezemského světa, je svět poutníků Markéty Luskačové pozemský, lidský. Spojujícím článkem obou cyklů je - kromě reálií slovenského venkova - především fenomén hrdosti. Cikáni stejně jako horalé jsou pevní lidé, žijící po svém, fotografie zdůrazňují jejich éthos, heroičnost jejich existence. Tehdy, v druhé polovině šedesátých let, civilizace ještě nestačila destruovat jejich osobnost a přirozený svět, s nímž žili v harmonii. Dnešní civilizace však zřejmě už dostihla tato odlehlá místa, posledních dvacet let vykonalo své. "Poutníci" jsou nyní už i historickým dokumentem, neboť i slovenský venkov ztratil část své autentičnosti. Přitažlivost tohoto cyklu však nespočívá v jeho dokumentární kvalitě. Je svědectvím o lidské pokoře při setkání s tajemstvím, a také o potřebě transcendence. V tom překonává svoji časovost a povzbuzuje i dnešního diváka k hlubší reflexi svého života.

Marie Judlová

Prosinec 1990 

Když se mi vede, zvěčňuji

část rozhovoru s Markétou Luskačovou pro MY 90

... Studovala jste osvětu, která se pak změnila na sociologii, k tomu jste přidala fotografii na FAMU. Co vás přivedlo od osvěty k fotografování?

 

 Na osvětu jsem začala chodit proto, že na fakultě měla moje rodina známého, takže mě tam mohl dostat. Ale také proto, že mě seznam přednášek - dějiny literatury, umění, filosofie a estetika - zaujal. Bylo mi sedmnáct a nejdůležitější pro mne tehdy byla moje první láska. Teprve když skončila, a to bylo na konci druhého ročníku, jsem si uvědomila, že po vysoké škole budu mít kancelář a v ní dávat razítka. Prázdninové praxe byly úžasně užitečné, zbavovaly studenty iluzí. Při představě kanceláře a razítka mne pojala akutní hrůza.

Začala jsem se zajímat o fotografii, chodila do knihoven, četla, listovala, prohlížela. Z toho, co se v Československu o fotografii tehdy publikovalo, mě zvlášť zajímalo to, co psala Anna Fárová. Potom jsem se seznámila s fotografem Koudelkou a toho jsem požádala, aby mne naučil fotografovat. Odpověděl, že to nejde, protože to člověk bud' v sobě má a vidí, nebo nemá a neuvidí. A pak se strašlivě smál, když jsem mu řekla, že nechci, aby mě učil vidění, ale kde se co na fotoaparátu mačká. Trpělivě mi to vysvětlil a od té doby jsme byli přátelé, a to přátelství pro mne bylo důležité.

Svou hrůzu z osudu osvětářského jsem svěřila docentu Dismanovi, který tehdy přednášel na katedře osvěty empirickou sociologii. Řekla jsem mu, že chci ze školy odejít. Vymluvil mi to a navíc mě získal pro svůj obor. Psala se léta šedesátá a sociologie se považovala za úžasnou disciplínu, jakýsi všelék. Domluvili jsme se, že na rok přeruším školu, vydělám si na fotoaparát a ověřím si, zda mohu fotografovat (a vidět). Pak se vrátím do školy na specializovanou sociologii kultury, která se bude otvírat. Moje nadšení pro sociologii mělo krátké trvání. Na jednom semináři jsem při odpovědi použila výraz "jenom malinko" a docent Disman mne požádal, abych nemluvila jazykem hokynářů. Měla jsem říct "korelace je nízká". Následovala moje obhajoba jazyka hokynářů. Vůbec se mi totiž nelíbilo, že sociologové říkají jednoduché věci co možná nejkomplikovaněji a tak, aby jim skoro nikdo nerozuměl. Opět jsem mluvila o odchodu ze školy a podruhé mě docent Disman přemluvil, abych zůstala a spojila sociologii s fotografií. Zdálo se mu tenkrát, spolu s Koudelkou, že "vidím". Následovalo mimořádné denní studium na oddělení umělecké fotografie FAMU. Na řádné studium mne pan profesor Šmok nevzal s tím, že tam nepatřím, protože moje fotografie nejsou umělecké. Takže na otázku přes osvětu k fotografii bych mohla odpovědět krátce. Vždycky mne dost zajímali lidé.

V druhé polovině šedesátých let se u nás otevřely hranice a lidé vyrazili na Západ. Vy jste naopak v každé volné chvíli odjížděla na Slovensko, kde jste našla svět náboženských poutí. Proč jste si vybrala právě toto téma, navíc v té době silně tabuizované, takže jste musela vědět, že z těch snímků se u nás mnoho publikovat nebude?

Publikování bylo poslední, na co jsem myslela. Mně šlo o to, poutě zaznamenat, zvláště tváře poutníků. Měla jsem o ně strach. Strach, že se ztratí v procesu nivelizace a socializace. Chtěla jsem ukázat, jak vypadají lidé, kteří v zemi, kde se po dvacet let traduje, že se nesmí chodit do kostela a být zbožný, jednoduše zbožní jsou a obřady předků konají. Měla jsem strach, že všechno, co z poutí zbude, budou jen moje fotografie, a to mi dávalo úžasnou sílu a zodpovědnost. Na nějaké rajdání do ciziny jsem neměla čas ani pomyšlení. A ještě k tomu publikování. Svoje fotografie jsem si vždycky představovala v první řadě na zdi, jejich uveřejňování mě zajímalo druhořadě.

Věříte v Boha?

V Boha věřím. Od Letušky Frejkové ze Šumiace jsem se naučila, že život je takový, jaký Bůh dá. Beru život a vše v něm, že je dáno od Boha a mající důvod. Jsem tak trochu heretik. To křesťanské "Bůh je láska" mám posunuté. Věřím v přátelství. A Bohu budiž chvála,vždycky jsem měla a mám hodně dobrých přátel.

Když jste v polovině sedmdesátých let z Československa odešla, fotografovala jste stejnou tematiku i v Irsku. Je nějaký rozdíl mezi poutníky slovenskými a irskými?

Když jsem odešla s manželem do Curychu, napočítala jsem jedno odpoledne v tramvaji jedenáct perziánových kožichů. Moje babička by řekla, nebyl to perzián, ale brajtšvanc. Obojí je z jehňat karakulských ovcí, ale brajtšvanc je krásnější a kudrnatější, protože je z jehňátek ještě nenarozených a člověk kvůli kožichu zabije nejen je, ale i jejich matku. Napočítala jsem tedy jedenáct brajtšvanců a uvědomila si, že si nepamatuji jedinou tvář. Lekla jsem se, protože to by se fotografce stát nemělo.

Irsko mi bylo naopak od prvního dne blízké. Krajina irská je drsnější a holejší proti malebnosti kopců slovenských. Hora svatého Patrika je jen veliká kupa kamení. A kaple na Svaté hoře, to je také jen kamení a jedno zpovědní klekátko. Kdepak vyšívané dečky, růžičky na oltářích, polychromní sochy. To všechno ve mně budilo hrůzu. Ale tváře poutníků mi byly blízké a byly podobné těm slovenským. Takže ten vjem byl vlastně spojení nového a zděšujícího s principem blízkým. A tomu přičítám, že se mi fotografie ze svatého Patrika povedly. On člověk musí trochu vědět, znát, co fotografuje. Ale na druhé straně, když to zná příliš dobře, ztrácí schopnost vidět to jasně.

Na vaše práce se nejlépe hodí charakteristika "sociální fotografie". A to jsou snímky poněkud drsné. Každý se ale chce vidět na fotografii spíš o něco líp než ve skutečnosti ...

S tou sociální fotografií nevím. Řekněme spíš, že fotografuji lidi tak, jak jsou. Já si myslím, že je fotografuji krásně, nejkrásněji jak umím. A dost se s tím nadřu. Mně ale drsnost přijde krásná, v tom máte pravdu. V jedné písničce, jak ji zpívají v Šumiaci, se zpívá o Jánošíkovi, jak ho rubali. "Až z nej jeho duša vyšla, duša drahá, porubaná, posekaná." A o tu duši, porubanou, posekanou, mi jde ...

Z vašich snímků je cítit člověčina. Zbude ji v lidech dost i do třetího tisíciletí?

Člověčina je to, co mne u fotografie drží a kvůli čemu se tak nadřu. Lidé jsou pomíjiví, ale jejich obraz zůstává. Komplex voyerství, který se zvlášť v Anglii, s jejich úžasným smyslem pro soukromí, tak často přetřásá v souvislosti s fotografií, já nemám. Já neočumuji. V češtině máme pro fotografování krásné slovo z v ě č n i t. Fotografuji, jen když se mi to nevede. Když se mi vede, z v ě č ň u j i . Pokud budou lidé, bude i člověčina.

S Markétou Luskačovou rozmlouvala Jitka Haupvogelová.